Blog

24.01.2017 03:04

Tohle je velká pravda

—————

24.06.2016 14:03

Zamyšlení

Za nedlouho mi na krku přistane 70. křížek a často na to myslím. Roh ulice je dvakrát dál, než býval. A přidali tam stoupání, kterého jsem si dřív nevšiml. Musel jsem přestat dobíhat autobusy, protože teď vyjíždějí ze zastávky mnohem rychleji než dřív. Jsem přesvědčený, že jednotlivé stupně na schodišti se teď dělají mnohem vyšší a podlaha je stále níž. A všimli jste si, jak malými písmenky teď tisknou noviny? Prosit lidi, aby mluvili zřetelněji, není k ničemu.  Všichni mluví tak potichu, že jim není skoro rozumět.

I oblečení se vyrábí tak těsné, hlavně v pase a na stehnech, je to hrozně nepříjemné. Mladí se změnili. Jsou mnohem mladší, než když jsem byl v jejich věku. A na druhé straně lidé mého věku jsou mnohem starší než já. Tuhle jsem potkal jednu starou známou, tak strašně zestárla, vůbec mě nepoznávala. O tomhle všem jsem přemýšlel, když jsem konal ranní hygiénu. Dneska už se nedělají ani tak dobrá zrcadla jako před šedesáti lety!

 

—————

18.01.2016 08:39

Našel jsem moc hezký článek a musím ho tady dát

«Až tady nebudu». Poselství otce synovi.

 

Smrt nás vždycky zaskočí. I nevyléčitelně nemocní doufají, že neumřou právě dnes. Snad až za týden… Jenom ne teď, jenom ne dnes.

Smrt mého otce byla opravdu velmi nečekaná. Odešel ve věku sedmadvaceti let. Byl mladý, příliš mladý. Nebyl to žádný známý člověk. Rakovina si své oběti nevybírá. Otec odešel, když mi bylo osm let. Byl jsem už dost velký, aby se mi po něm stýskalo celý život. Kdyby byl býval zemřel dřív, nezůstaly by mi vzpomínky na něj a necítil bych bolest, jenomže tak bych také vůbec neměl tátu. Já jsem si ho však pamatoval, a proto jsem otce měl.

Kdyby byl naživu, zvedal by mi náladu svými vtípky. Před spaním by mi dával pusu na čelo. Vedl by mě k tomu, abych fandil ve fotbale stejnému mužstvu jako on a některé věci by mi vysvětlil ještě líp, než maminka.

Nikdy mi neřekl, že brzo zemře. Ani na nemocniční posteli s hadičkami po celém těle o tom neřekl ani slovo. Dělal plány na příští rok, ačkoli věděl, že tu nebude už příští měsíc. Příští rok pojedem na ryby, budeme cestovat a navštívíme místa, kde jsme ještě nikdy nebyli… Příští rok bude prostě zázrak! O tom jsme spolu snili.

Myslím, že věřil, že takhle ke mně přitáhne úspěch. Dělat si plány do budoucna bylo svérázným způsobem uchování naděje. Přiměl mě, že jsem se až do konce usmíval. Věděl, co se stane, ale nic neřekl. Nechtěl vidět moje slzy.

Jednou mě maminka nečekaně vyzvedla ve škole a jeli jsme spolu do nemocnice. Lékař nám sdělil smutnou novinu s veškerou jemností, jíž byl schopen. Maminka plakala, protože až do poslední chvíle přece jen chovala alespoň mizivou jiskřičku naděje … Já jsem byl v šoku. Co to má znamenat? Copak to nebyla nemoc, kterou lékaři dokážou vyléčit? Cítil jsem se zrazený. Zlobil jsem se a křičel, dokud jsem nepochopil, že otec už není. Pak jsem se rozplakal také.

Vtom se něco stalo. S krabicí pod paží ke mně přišla sestra. Krabice byla plná zalepených obálek s nějakými poznámkami místo adresy. Sestra mi jednu z těch obálek podala a pak i celou krabici.

«Tvůj táta mě prosil, abych ti dala tuhle krabici. Celý týden psal ty dopisy a chtěl, aby sis teď přečetl první z nich. Buď silný.»

Na obálce stálo: «Až tu nebudu». Otevřel jsem ji.

Synku,

jestli tohle čteš, znamená to, že jsem umřel. Je mi to líto. Věděl jsem, že se to stane.

Nechtěl jsem ti o tom říkat, abys neplakal. Prostě jsem se tak rozhodl. Myslím, že když člověk ví, že umře, může být trochu sobec. 

Musím tě toho ještě hodně naučit. Vždyť konec konců ještě vůbec nic neznáš! Tak jsem ti napsal tyhle dopisy. Neotevírej je až do té správné chvíle, ano? Bude to naše úmluva.

Mám tě rádStarej se o mámuTeď jsi jediný chlap v domě.

S láskou táta

P.S. Mamince jsem dopisy nepsal. Dostala moje auto.

Jeho kostrbaté písmo, které jsem sotva dokázal přečíst, mě ulidnilo. Přimělo mě k úsměvu. Tak úžasnou věc vymyslel můj otec.

Krabice pro mě byla tím nejdůležitějším na světě. Řekl jsem mamince, aby ji nikdy neotevírala. Dopisy byly moje a nikdo jiný je číst nesměl. Naučil jsem se nazpaměť názvy všech obálek, jejichž otevření bylo teprve přede mnou. Bylo však třeba dost času, aby ty správné chvíle nastaly. A já na dopisy zapomněl.

Sedm let nato jsme se přestěhovali jinam. Neměl jsem ponětí, kam se krabice poděla. Prostě se mi vypařilo z hlavy, kde by asi mohla být a nijak zvlášť jsem po ní nepátral. Dokud se něco nepřihodilo.

Maminka se znovu nevdala. Nevím proč, ale rád bych věřil, že otec byl její jediná celoživotní láska. Tenkrát měla nějakého mladíka, který za nic nestál. Já jsem se domníval, že se s ním zahazuje. Vůbec si jí nevážil. Zasloužila by si bývala někoho mnohem lepšího než chlápka, s kterým se seznámila v baru.

Dodneška si pamatuju facku, kterou mi vlepila, když jsem pronesl slovo „bar“. Uznávám, že jsem si ji zasloužil. Tvář mi ještě hořela od pohlavku, když jsem si vzpomněl na krabici s dopisy. Přesněji na konkrétní dopis, který se jmenoval „Až budete s mámou mít tu největší hádku“.

Prohledal jsem svůj pokoj a krabici jsem našel v kufru na skříni. Díval jsem se na obálky a uvědomil jsem si, že jsem zapomněl otevřít tu s nápisem „Až dostaneš první pusu“. Nenáviděl jsem se za to a rozhodl jsem se, že ji otevřu až potom. Teď jsem držel v ruce to, co jsem hledal.

Teď se jí omluv.

Nevím, proč jste se pohádali a nevím, kdo z vás má pravdu. Ale znám tvou mámu. Zkrátka se jí omluv, bude to nejlepší ze všeho.

Je tvoje matka a miluje tě víc, než kdokoli na tomhle světě. Rodila tě přirozenou cestou, protože jí řekli, že to pro tebe bude nejlepší. Viděl jsi někdy, jak žena rodí? Nebo snad potřebuješ větší důkaz lásky?

Omluv se. Odpustí ti.

Mám tě rád, táta.

Můj táta nebyl žádný velký spisovatel. Byl to obyčejný bankovní úředník. Ale jeho slova na mě měla velký vliv. Byla to slova nesoucí v sobě velikou moudrost, mnohem víc moudrosti, než v sobě mělo celých mých patnáct let až do té chvíle.

Utíkal jsem do pokoje za maminkou. Když se ke mně obrátila, brečel jsem. Pamatuju, že jsem k ní šel s tím dopisem. Objala mě a chvíli jsme tak tiše stáli.

Usmířili jsme se a chvíli jsme o tátovi mluvili. Jaksi jsem cítil, že je tu nějak přítomen, že sedí vedle nás. Já, moje máma a kousíček mého táty, který nám zanechal na tom listu papíru.

Uběhl nějaký čas, než jsem rozlepil obálku „Až přijdeš o panictví“.

Gratulujusynu.

Nenervuj se, časem se zlepšíš. Poprvé je to vždycky hrozný. Já to poprvé zažil s ošklivou ženskou, která navíc byla prostitutka.

Teď mám největší strach hlavně z toho, že až si na obálce přečteš slovo „panictví“, zeptáš se mámy, co to znamená.

S láskou táta.

Táta mě takhle doprovázel po celý život. Byl se mnou, i když už dávno umřel. Jeho slova dokázala, co nedokázal nikdo jiný: dodávala mi sílu, abych překonal nesčetné těžkosti svého života. Vždycky mě přiměl k úsměvu i když všechno bylo na levačku, pomáhal mi vzpamatovat se, když se mi rozum kalil zlostí.

 
Dopis „Až se oženíš“ mě opravdu rozrušil. Ale zdaleka ne tak, jako dopis „Až se staneš otcem“.

Teď pochopíš, co je to opravdová láska, synku. Pochopíš, jak moc miluješ ji. Opravdová láska je to, co pocítíš k tomu maličkému stvoření. Nevím, jestli to bude kluk nebo holka. Ale… užívej si to. Teď poletí čas rychlostí světla, tak buď s nimi. Nepropas ani jednu chvilku, už nikdy se nevrátí. Přebaluj, koupej, buď mu příkladem, který může následovat. Myslím, že máš všechny předpoklady, aby byl tak svělým otcem, jako já. 

Ten nejbolestnější dopis, který jsem od táty četl, byl také nejkratší ze všech, které mi napsal. Jsem si jist, že ve chvílích, kdy ho psal, trpěl můj táta stejně jako já. Sbíral jsem k tomu síly, ale nakonec jsem otevřel obálku s názvem „Až zemře tvá máma“:

Teď je moje.

Ten vtipálek! Byl to však jediný ze všech dopisů, který mě k úsměvu nepřivedl.

Vždycky jsem dodržoval svůj slib a žádný z dopisů jsem nečetl dříve, než k tomu nastal správný čas. S výjimkou dopisu „Když pochopíš, že jsi gay“. Byl to jeden z nejvtipnějších.

Co ti k tomuhle můžu říctJsem rád, že jsem mrtvý.

Ale žerty stranou. Na prahu smrti jsem pochopil, že se příliš vzrušujeme věcmi, které velký význam nemají. Myslíš snad, že se tím něco změní, synku? Tak jsi gay. No a?

 Neblázni. Buď šťastný.

 Vždycky jsem vyčkával na tu další chvíli, další poučení, které mi táta zanechal. Je zvláštní, čemu sedmadvacetiletý mladík může naučit pětaosmdesátiletého staříka, který se ze mě stal.

Dneska ležím na nemocničním lůžku, v nose a krku mám kvůli té zatracené rakovině hadičky a jezdím prsty po vybledlém papíru jediného dopisu, který jsem ještě nestačil otevřít. Rozsudek „Až přijde tvůj čas“ je už na obálce sotva čitelný.

Nechce se mi ho otevřít. Mám strach. Nechce se mi věřit, že můj čas už je tak blízko. Nikdo nevěří, že jednoho dne zemře.

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel obálku.

Ahoj synkuDoufám, že už jsi stařík.

Víš, tenhle dopis jsem psal jako první a psal se mi ze všech nejsnáz. Tenhle dopis mě zbavil bolesti, že tě ztrácím. Myslím, že rozum je jasnější, když je člověk tak blízko konci. Líp se o tom mluví.

Poslední dny tady jsem přemýšlel o svém životě. Byl krátký, ale hodně šťastný. Byl jsem tvým tátou a mužem tvé mámy. Co jsem si mohl víc přát? Dalo mi to duševní klid. Udělej to samé, přemýšlej o svém životě.

Rada pro tebe: neboj se.

P.S. Stýská se mi po tobě.

 

—————

01.01.2016 20:59

Silvestr 2015

Již několik let co žiju sám po návratu z Polska, kde jsem zažil pohádkové silvestrovské oslavy se svojí polskou přítelkyní Tereskou, oslavuji konec roku většinou sám a jelikož nesnáším televizi ani rádio, tak se snažím najít společnost různě. Letos jsem se rozhodnul že zajdu do své oblíbené hudební hospůdky U Arnošta, protože se tam nekouří a často tam jsou různé živé hudební produkce. V letošním roce ale byla pouze reprodukovaná hudba, tak že se nezpívalo a já seděl u piva a sledoval jen jak se lidi kolem mně baví a to až do půlnoci, kdy jsem zaplatil a šel ven s ostatními sledovatt ohňostroj, který je od tamtud nádherně vidět. K mému překvapení se po chvilce u mně zastavila skupinka mladých lidí, kteří v hospůdce seděli přes uličku a které jsem taky pozoroval jak se hezky baví. Popřáli mi slušně do nového roku nabídli šampaňské a pozvali k sobě do kruhu, abych sledoval s nimi a já dojatý souhlasil. Velice mně to mile překvapilo, když řekli že mně celý večer sledují, jak tam sedím sám a jen občas přečtu SMSku nebo odepíšu na Skype, byl jsem velice překvapený jak jsou přes to že se bavili všímaví. Po ukončení ohňostroje, který byl moc pěkný, mně pozvali zpět do hospůdky k jejích stolu, kde mi nabídli nakrájený rohlík s vynikající pomazánkou, koupili mi pivo, povídali jsme si a popíjeli snad až do tří hodin. Najednou se mi nechtělo jít domů ani spát, bylo mi s nima moc příjemně. Bylo ale třeba skončit a tu mně čekalo další milé překvapení, když mi jeden s páru nabídl, že mně doprovodí kousek cesty, abych nešel sám. Sami si sice zašli, ale zdůvodnili to tím, že se musí provětrat. Připravili mi skutečně milé, příjemné a krásné uvítání nového roku a jsem jim za to moc vděčný, proto jim všem přeji do roku 2016, ale i do dalších let mnoho osobních i pracovních úspěchů, hodně zdraví, štěstí, lásky,optimismu a žiivotní pohody.  Děkuji mládeži určitě se ukážu ve Vaší klubovně U kocoura. PF 2016

—————

24.11.2015 04:54

Zajímavé a z mého pohledu docela přesné

—————

04.11.2015 20:37

ZAMYŠLENÍ Staří lidé mladým rozumí, byli také mladí, opačně to bohužel neplatí !!!

 

V pondělí jsem byl v nemocnici, naštěstí ne proto,

že by mi něco bylo, ale proto abych od známé,

co tam pracuje, vyzvedl nějaké věci pro děti.

Zaregistroval jsem tam podivnou událost. 

Čekal jsem si tak v čekárně a jak je mým zvykem,

okukoval jsem ženské, ale celkově jsem pozorně

sledoval a poslouchal všechny přítomné. 

 

 Asi po deseti minutách přivezl zřízenec do čekárny

nějakou  starou paní na vozíčku. Paní bylo evidentně dost blbě,

 oblečená byla v nějaké noční košili, rozepnuté, promodralé nohy měla odhalené.... takhle byla mezi všemi těmi cizími

 lidmi, každý fackoval na její soukromí a lidskou  důstojnost,
o kterou se měl postarat ten debil, co jí měl na starosti. Pro

 něj to prostě byla jen stará bába, kus něčeho. 

Za chvíli si pro ní přijeli  saniťáci. Když jí viděli, jeden zvedl

 oči v sloup a řekl: " Ty nám teda  dodáváš materiál."

Před všemi těmi lidmi! Podle mého názoru je ten chlap

 absolutní krypl, kterého bych na hodinu vyrazil z práce na paragraf....
 V naší zemi je ovšem morálka uvolněná, takže 
 si "materiál" se smíchem  převzali a převezli jinam, všichni sedě li a mlčeli.... včetně mě, prostě " materiál". 

 

 Byl jsem konsternovaný, k doktoru moc nechodím, naposledy jsem tam byl asi před 10-ti lety ( a denně věnuji modlitbu tomu, abych toho byl i  v budoucnu  ušetřen ) - takže netuším jak to chodí.  V hlavě mi to okamžitě  začalo šrotovat. Začal jsem uvažovat o jednom z fenoménů dneška,o neúctě  ke starým lidem, o našem pocitu, že nikdy nezestárneme, že jsme
nesmrtelní.  Neuvědomujeme si, že 
 jsme vícerozměrné entity, že máme také čtvrtý rozměr,kterým je čas,- a dost krátký čas. Neuvědomujeme si, že ten dědula co se vleče 
po přechodu pro chodce a zdržuje provoz, byl taky kdysi mladý člověk. Kdo  ví, třeba to byl
  válečný hrdina, kterému většina dnešních narcistických připosranců, co si kvůli image kupují značkové hadry, nesahá ani po  kotníky.

—————

12.06.2015 23:07

Babičko povídej

babicka

A tak jsem si posadila vnoučata kolem sebe a začala…

Když jsem se narodila, bydleli moji rodiče ve státním bytě, kde platili 70,- Kč měsíční nájem. Žádný fond oprav se neplatil, když se něco pokazilo a nebo byla potřeba větší oprava, národní výbor měl dost prostředků, aby ji zaplatil. Jesle, školku, základní, střední i vysokou školu jsem měla zcela zdarma a protože jsem se dobře učila, měla jsem už na střední škole “prospěchovné”, tedy svých 300,- Kč jen pro sebe. Na vysoké škole to bylo 500,- a za to se dalo pořídit docela dost. Pěkné zimní kozačky stály 190,-, zimní bunda 250,- a vstupné třeba do kina 3,-. Do divadla to bylo 15,-. Pobyt na letním táboře, který trval 3 týdny s celým zabezpečením i s výletem stál 200,-. Chodila jsem do “pionýra” – měl řadu kroužků – turistický, výtvarný, pěvecký, pohybový, divadelní – kde jsme se mohli vyžívat zcela zdarma ve svých zájmech a zálibách a rodiče měli jistotu, že je o nás dobře postaráno. Když jsem ukončila vysokou školu, měla jsem možnost si vybrat z několika nabídek, kam nastoupím do práce. Dvě byly přímo v místě, kde jsme bydleli, další mimo náš okres. Rodiče měli naprostou jistotu v zaměstnání, vždy věděli, že mají zajištěno upráci i výdělek, nikdy se nestalo, že by nedostali v určitý termín výplatu a nebo, že by je propustili a oni nemohli najít další práci. Vzpomínám si, že se tatínek nepohodl se svým vedoucím – zašel do sousedního podniku a tam mohl okamžitě nastoupit. Do svých 35 let jsem se nesetkala s bezdomovcem, s nezaměstnaným ( když někdo nepracoval 3 dny, zavřeli jej jako nefachčenka ), s tím, že by v nemocnici nebo v lékárně rodiče a pozdějí ani já jsme něco platili – je za recept 1,- Kč. V obchodech bylo všechno, co jsme potřebovali a potraviny a dětské zboží dotované státem. Za 1,- byly tři rohlíky, litr kvalitního mléka, na kterém se než jsem jej přinesla domů z obchodu usadila nahoře centimetrová vrstva smetany a bylo zcela bez konzervantů stálo 3,- Kč. Kvalitní máslo stálo 10,- a za 100,- jsem udělala nákup pro 4 člennou rodinu na tři dny. Zálohu na výplatu jsem měla 400,- a s tím jsem v pohodě vydržela 14 dnů. Knihy stály kolem 20,- Kč a krásná pohádková obrázková kniha 38,- Kč, ale to už byl luxus. Za popelnice jsme neplatili nic, město je uklízelo zdarma. Nikdy jsem tenkrát neslyšela slovo exekutor, nucená aukce, slovo milionář se nepoužívalo vůbec.
Peníze se počítali maximálně na tisíce. Náš nový dům, který jsme si postavili, stál se vším všudy necelých 300 000,- a to jsme ještě dostali bezůročnou půjčku od státu a dotaci. Novomanželská půjčka byla 30000,- bezúročná, pořídili jsme za ni vše potřebné do domácnosti – nábytek, vybavení, spotřebiče. Za každé narozené dítě se nám pak snížil dluh o několik tisíc, dostali jsme porodné, za které se dal pohodlně pořídit kočárek i s celou výbavičkou. Když jsme ve dvě hodinyukončili svoji práci, v půl třetí už jsme byli doma i s dětmi, které jsme cestou vyzvedli ze školky a celé odpoledne jsme pak jako rodina měli jen pro sebe. Na dovolenou jsme jezdili přes ROH – na tři týdny v Luhačovicích na hotelu Rudý říjen dva dospělí a dvě děti za 270,- Kč – stvrzenku jsem vnoučátkům ukázala, protože ji mám léta schovanou.
Když onemocněla babička, postaral se o ni bezezbytku a zdarma v nemocnici. Když zemřela, bez potíží a půjček jsme mohli vypravit důstojný pohřeb a pořídit jí místo odpočinku i s náhrobkem. Měli jsme vždy všeho dost a hlavně z čeho šetřit peníze tak, abychom si nikdy nemuseli na nic půjčovat. Bydlení, studium, zdraví, stáří seniorů, pěstování “koníčků”, Vánoce, narozeniny a svátky, dovolená, výlety, oblečení, zařízení domácnosti, auto – všechno se obešlo bez půjček a stresů, kde na to vzít. Když náhodou někdy někdo něco ukradl, lidé se od něj distancovali a z jejich společnosti byl vyloučen. To, že jej bez velkých průtahů okamžitě zavřeli, to bylo automatické. Podvodník se pak musel odstěhovat a začínat jinde od nuly. Na poli jsme pěstovali všechno a nikdy se nám nic neztratilo. Brambory jsme sklízeli tam, kde jsme je zasadili, taktéž všechnu zeleninu – bez oplocení a hlídání. Trnky v klidu dozrály až do úplné zralosti, nemuseli jsme je sklízet téměř zelené ve strachu, aby nám je někdo ze stromů neukradl. Doma jsme zamykali jen na noc, jinak byly dveře neustále otevřené pro nás i pro sousedy, kdyby něco potřebovali.
Sousedé si pomáhali a měli k sobě blízko. Rodiny fungovaly tak, že kdykoli někdo z jejích členů něco potřeboval, shlukli se všichni a pomohli.

Je nová doba – a já ráda vzpomínám a vyprávím dětem “pohádku”, které nechtějí věřit.

 

—————

13.03.2015 21:15

zvyšování důchodového věku

Dnešní třicátníci půjdou do důchodu o více než pět let starší oproti věku, v němž chodí lidé nyní. Vyplývá to z takzvané malé důchodové reformy, která odstartovala na přelomu září a října.

Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek z TOP 09 prosadil, že zvyšování důchodového věku bude postupně pokračovat i nad hranici 65 let, s níž počítaly už dříve schválené plány.

Dosud platí, že muži narození po roce 1965 měli jít do důchodu v 65 letech, stejně jako ženy s jedním dítětem; o rok dříve by šly do penze ženy se dvěma dětmi. Kvůli přijaté novele si ale na penzi počkají ještě déle (podrobnosti v tabulce) - pokud to některá z budoucích vlád opět nezmění.

Postupné zvyšování podle schválené reformypřitom neobsahuje horní hranici. Letos narozené děti by tedy měly jít do důchodu až v 73 letech. Podle Drábka bude záležet na budoucích vládách, zda a kdy tento růst stopnou.

Rok narození Muž Žena bez dětí Žena 1 dítě Žena 2 děti
1950 62+6 61 59+8 58+4
1951 62+8 61+4 60 58+8
1952 62+10 61+8 60+4 59
1953 63 62 60+8 59+4
1954 63+2 62+4 61 59+8
1955 63+4 62+8 61+4 60
1956 63+6 63+2 61+8 60+4
1957 63+8 63+8 62+2 60+8
1958 63+10 63+10 62+8 61+2
1959 64 64 63+2 61+8
1960 64+2 64+2 63+8 62+2
1961 64+4 64+4 64+2 62+8
1962 64+6 64+6 64+6 63+2
1963 64+8 64+8 64+8 63+8
1964 64+10 64+10 64+10 64+2
1965 65 65 65 64+8
1966 65+2 65+2 65+2 65+2
1967 65+4 65+4 65+4 65+4
1968 65+6 65+6 65+6 65+6
1969 65+8 65+8 65+8 65+8
1970 65+10 65+10 65+10 65+10
1971 66 66 66 66
1972 66+2 66+2 66+2 66+2
1973 66+4 66+4 66+4 66+4
1974 66+6 66+6 66+6 66+6
1975 66+8 66+8 66+8 66+8
1976 66+10 66+10 66+10 66+10
1977 67 67 67 67
1978 67+2 67+2 67+2 67+2
1979 67+4 67+4 67+4 67+4
1980 67+6 67+6 67+6 67+6
1981 67+8 67+8 67+8 67+8
1982 67+10 67+10 67+10 67+10
1983 68 68 68 68
1984 68+2 68+2 68+2 68+2
1985 68+4 68+4 68+4 68+4
1986 68+6 68+6 68+6 68+6
1987 68+8 68+8 68+8 68+8
1988 68+10 68+10 68+10 68+10
1989 69 69 69 69
1990 69+2 69+2 69+2 69+2
1991 69+4 69+4 69+4 69+4
1992 69+6 69+6 69+6 69+6
1993 69+8 69+8 69+8 69+8
1994 69+10 69+10 69+10 69+10
1995 70 70 70 70
1996 70+2 70+2 70+2 70+2
1997 70+4 70+4 70+4 70+4
1998 70+6 70+6 70+6 70+6
1999 70+8 70+8 70+8 70+8
2000 70+10 70+10 70+10 70+10
2001 71 71 71 71
2002 71+2 71+2 71+2 71+2
2003 71+4 71+4 71+4 71+4
2004 71+6 71+6 71+6 71+6
2005 71+8 71+8 71+8 71+8
2006 71+10 71+10 71+10 71+10
2007 72 72 72 72
2008 72+2 72+2 72+2 72+2

Současně se zrychlí tempo pro sjednocení důchodového věku mužů a žen. Dosud platí, že čím více má žena dětí, tím dříve jí vznikne nárok na standardní penzi. Tyto rozdíly se však postupně mají snižovat až k úplnému sjednocení nezávisle na pohlaví a počtu dětí.

Pětina mužů se důchodu nedožije

Koaliční vláda ODS, TOP 09 a VV trvá na zvýšení důchodového věku kvůli nedostatku peněz ve státním rozpočtu, určených právě na financování penzí. Vláda argumentuje také prodlužováním takzvaného věku dožití, který je navíc u žen vyšší než u mužů.

Podle demografické prognózy Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy z roku 2010 se však důchodového věku - podle schválené reformy - téměř pětina mužů ani nedožije.

Odboráři a opozice pak vedle toho namítají, že zvláště u manuálních profesí nelze v sedmdesáti letech pracovat stejně kvalitně jako předtím. Není ani jisté, zda se změní dosavadní postoj mnoha firem, které obvykle nemají zájem o přijímání zaměstnanců starších padesáti let.

V současnosti proto ještě vzniká dohoda, podle níž by některé namáhavé profese mohly odcházet do penze dříve.

Spravedlivější poměr mezi odvody a penzí

Vedle zvyšování věku reaguje takzvaná malá důchodová reforma především na loňské rozhodnutí Ústavního soudu.

Podle něj dosavadní stav příliš znevýhodňuje lidi s vyššími příjmy. Výše jejich důchodu je v procentním vyjádření k  zaplacenému pojistnému (úměrnému předchozím výdělkům) výrazně nižší než u ostatních.

I nadále sice budou lidé s předchozími příjmy nad 36 tisíc měsíčně dostávat (v procentním vyjádření k zaplacenému pojistnému) o dost méně než ostatní, tyto rozdíly mezi různými příjmovými skupinami se však sníží.

Zhruba pětina lidí tedy dostane ze státního systému řádově o stovky až tisíce korun měsíčně více, než by dostali dosud, naopak většina ostatních (70 procent) si oproti dosavadním pravidlům řádově o desítky až stovky korun měsíčně pohorší. Desetina lidí s nejnižšími příjmy na tom zůstane stejně.

Změna se už nedotkne stávajících důchodců, ale jen těch, kdo do penze teprve odejdou.

Končí také možnost vlády přidávat důchodcům při valorizaci více, než je zákonem stanovené minimum. Důchody se mají valorizovat automaticky jen o inflaci plus třetinu růstu reálné průměrné mzdy.

Od roku 2012 pak reforma zvyšuje i sankce při předčasném důchodu, pokud jde o odchod v rozmezí jednoho až dvou let před stanoveným termínem. Výpočtový základ této předčasné penze klesne o 1,2 % (za každých započatých 90 dnů), dosud to bylo jen 0,9 %

—————

06.02.2015 18:12

Opravdu si myslím že jsme v ohrožení

—————

31.01.2015 06:15

TOHLE JE STARÁ PRAVDA

Nikto nás neučil sexuálnej výchove v škôlke či v škole, napriek tomu sme vychovali dvanásť detí.

Nemali sme hneď po svadbe nový dom, auto a všetko na čo sme si pomysleli, no nesmierne sme sa tešili z toho, ak sme spoločnými silami niečo nadobudli, či vybudovali.

Nemali sme lekársku starostlivosť či lieky proti bolesti a hoc vtedy život bolel, žili sme.

Cez vojnu nás ohrozovali lietajúce guľky zo samopalu oveľa viac, ako „nakazené“ kliešte na lúke, no hrdinsky sme sa postavili vlastným strachom.
Tvrdo sme pracovali, no napriek tomu sme mali z práce radosť.

Neskúmali sme svoje minulé životy, nenavštevovali kurzy sebaovládania, sebakontroly. Neučili sa, ako meditovať a vstúpiť do hladiny alfa. Namiesto toho sme si každý večer posedeli v tráve pri západe slnka, alebo raz do týždňa zatancovali na dedinskej zábave.

Nejedli sme iba RAW jedlá a napriek tomu, sme nemali vysokú hladinu cholesterolu v krvi a netrpeli rakovinou hrubého čreva, či depresiami.

Spoznávali sme seba cez chyby toho druhého. Učili sa životu v bolesti i v radosti. Učili sme sa trpezlivosti, pokore a Láske. 

 

—————